Pokud si ale chcete zkusit ušít kimono, protože vám nevadí, že nebude "made in Japan", rádi šijete, nebo rádi zkoušíte nové věci, láká vás, že nikdo jiný takové mít nebude, nebo je to pro vás svého druhu výzva, směle do toho. Takhle podobně jsem s tím vlastně začala já.
Já jsem své kimono začala šít na jaře roku 2020, když korona řádila na plné obrátky, počasí bylo na nic, nikam se nedalo jít a nic se nedalo pořádně dělat. Bezcílné procházky venku mě nebavily, a vlastně se mi ven mezi lidi ani nechtělo. Potřebovala jsem něco, co mi dovolí zapomenout na veškerou tu depresi a beználadí, které byly úplně všude. A tak ve mně uzrál nápad zkusit si ušít kimono. Do té doby jsem nikdy nic nešila, pominu-li pár drobných oprav. Šití mě nikdy předtím nebavilo, a neviděla jsem ani přínos ekonomický. Nápad se mi v hlavě uchytil, a tak jsem nakoupila základní šicí potřeby, látku a nitě ve stejné barvě, a pustila se do měření, stříhání a šití. Ručního, protože šicí stroj jsem v té době neměla.
Nebudu vás dlouho napínat, v současnosti kimono stále ještě nemám hotové. Období, kdy jsem u jeho výroby trávila každý den i několik hodin a postupovala jsem mravenčím tempem, vystřídalo období zdánlivého návratu k normálu. Pak přišel další lock-down, ale úplně jiný, než ten předchozí, úmrtí v rodině, a hromada dalších věcí, které život přináší, i těch pěkných, i těch horších. Kimono tak zůstalo delší dobu ve fázi rozpracování složené (ne úplně úhledně) na hromádce v ložnici. Mezitím jsem stihla několik menších "projektů", jak se dnes říká, a vrátila jsem se k němu až nedávno.
Teď si rvu vlasy, protože jsem za tu dobu přeci jen nějaké základní znalosti o šití získala. Navíc se objevilo pár slušných tutoriálů, jak na to, které v době, kdy jsem se šitím kimona začínala, prostě nebyly. Spoustu věcí jsem od začátku dělala podle dojmu, jak by to asi teda mohlo být. Ano, byla to trochu výzva, jestli na to přijdu. Hodně lituju toho, že jsem si nedělala žádné pořádné poznámky - protože to přece bude hotový za pár dní a čísla si psát nemusím, si to budu pamatovat, ne? Takže ne. Teď by se ty poznámky náramně hodily, abych nemusela znova vynalézat kolo.
Na štěstí jsem si jako předlohu pro šití zvolila jedno z kimon ze své sbírky, které stále vlastním, a tak ho mohu pohodlně vytáhnout ze skříně, podívat se na něj a porovnat ho s tím mým rozpracovaným. Na spoustu věcí jsem si dokázala tak vzpomenout. U některých věcí, které jsem dělala, se sama sebe ptám "proč zrovna takhle blbě?", a na některé věci si prostě vzpomenout nedokážu. Ty budu muset vymyslet od znova.
Teď už jsem se poučila, a tak mám po ruce "nápadovník" - malý poznámkový blok, který mi slouží k zapisování věcí, které mě napadnou, nejen v souvislosti s kimony, ale hlavně s nimi. Je tam spousta balastu, škrtání a přepisování. To, co se nějakým způsobem rozvine v plnohonotnější nápad, pak postupně přepisuji na čisto. Na šití pořád nevidím žádný důvod, proč bych mu měla propadnout, stále ho mám zaškatulkované jako nutnost nebo rozmařilost (to záleží na tom, jestli zrovna řeším stránku ekonomickou, nebo estetickou). Ale stalo se pro mě jakýmsi relaxem, u kterého si pročistím hlavu, a do kterého občas nějaké ty korunky vrazím.
Pár lidí se mě během té doby na moje rozešité kimono ptalo. A tak jsem se rozhodla začít tuto sérii, ve které se s vámi podělím o to, jak postupně přichází kimono na svět. Kolik bude mít dílů, netuším. Rozhodně ji neberte jako tutoriál, tím rozhodně není. Ale třeba se u ní pobavíte nad mojí hloupostí, a dodá vám odvahu pustit se do něčeho nového. To by mě potěšilo nejvíc.
Příště se těšte na popis toho, jak jsem si brutálně naběhla, když jsem vybírala látku.
Komentáře
Okomentovat