Pokud znáte někoho, kdo cvičí jakékoliv japonské bojové umění, tak asi víte, že cvičí v kimonu. Konec konců, lidé tomu tak říkají, pod tím názvem se to i prodává, tak to bude kimono. Nebo ne? Když se zeptáte někoho v dojo (hala, kde se cvičí bojová umění), dostanete rozporuplnou odpověď. Někdo vám řekne, že jo, že to tak je. Někdo zase řekne, že ne, ale že pro zjednodušení se cvičebnímu úboru pro japonská bojová umění říká kimono, i když to vlastně kimono není, ale že není třeba to nějak moc řešit. A někdo vám dá přednášku o tom, že kimono je tradiční japonský oděv, a že věcem na cvičení takhle může říkat jenom idiot. Správně je to gi, to ví přece každé malé dítě.
Ale kdo z nich má pravdu? Vlastně všichni. Ikonický oděv na japonská bojová umění, sestávající s kabátu, kalhot a pásku, se vyvinul z tradičního japonského mužského oblečení, a tak splňuje kritérium pro to, být nazýváno kimonem. Ke vzniku toho úboru ale došlo teprve nedávno, zhruba před sto lety. Zároveň také prošel dost zásadními změnami, díky kterým se úmyslně velmi podstatně odlišil od svých tradičních předchůdců.
Lingvistické okénko
To, že je japonský úbor na cvičení bojových sportů něco, co je potřeba nějak vymezit vůči slovu "kimono", můžeme pozorovat i v japonštině - dostal totiž vlastní pojmenování. Říká se mu jednoduše gi, popř. keiko gi. "Gi" je prostě oblečení, a kdo zná japonské znaky, nejspíš vám potvrdí, že je to ten samý znak "ki", který najdeme i ve slově "kimono". Jen se to jinak čte. Keiko potom znamená cvičení nebo trénink, dohromady je to tedy oblečení na cvičení, nebo cvičební úbor. V zavilosti na tom, pro které bojové umění je určené, se potom slovo "gi" používá v kombinaci s názvem bojového umění. A tak můžete narazit na karate gi, judo gi, iai gi, a další.
Toto slovíčko dnes Japonština používá i pro pojmenování jiných věcí, třeba i takových, která s bojovým uměním nemají vůbec co dočinění. A tak třeba plavky jsou "mizu gi" (mizu je voda, takže je to vlastně oblečení do vody). Pokud se ale toto slovo objeví v projevu samostatně, pak se téměř s jistotou jedná o úbor na bojová umění.
To, zda je keiko gi kimono, nebo není, hodně záleží na chápání obou slov, a záleží na konkrétní škole, popř. na konkrétním oddíle, co upřednostňuje. Jisté ale je, že i když se vyvinulo z tradičního japonského oblečení, nikdo mu nikdy neřekne wafuku. To je totiž termín, používaný pro opravdu tradiční japonské oděvy.
Odkud se keiko gi vzalo?
 |
| Judo Gi tak, jak jej známe dnes Zdroj Obrázku |
Jak už jsem naznačila výše, je keiko gi poměrně mladým přírůstkem do rodiny japonského oblečení. První předchůdci moderního keiko gi se začali objevovat až na úplném konci 19. století. Současnou podobu pak získalo keiko gi po druhé světové válce.
Vznik keiko gi je neodlučně spjat se jménem Jigoro Kano, zakladatelem moderního juda. Keiko gi podle dostupných pramenů vytvořil "za účelem zachování důstojnosti a bezpečí". Při jeho vytváření se nejspíš inspiroval kabáry z těžké bavlny (nebo konopí), které nosili japonští hasiči, a kterým se říká hanten.
Mluvíme-li o keiko gi, jednalo se původně nejspíš jen o kabát, kalhoty k němu přibily až později. Na fotografiích z konce 19. století už keiko gi vypadalo tak, jak jej známe dnes. Nejvýraznějším rozdílem oproti současnosti byly krátké rukávy, které se časem prodloužily, aby chránily paže před spáleninami a odřeninami z tatami.
Na fotografiích z roku 1913 již podle dostupných informací členové jeho dojo nosí keiko gi takové, jaké jej známe dnes.
Čím se keiko gi tak liší od tradičního kimona?
Nejpodstatnějším rozdílem oproti tradičnímu kimonu jsou kalhoty, které jsou součástí keiko gi. Kalhoty obecně jsou velmi nový přírůstek do japonských šatníků. Jejich nošení se masově rozšířilo po Druhé světové válce. Tradiční wafuku kalhoty v západním stylu nezná.
Tím, kdo zavedl kalhoty jako součást keiko gi, byl opět již zmíněný Jigoro Kano. Původně byly kratší a sahaly jen někam k lýtkům. Nohavice se časem prodloužily, pravděpodobně opět jako ochrana před popáleninami.
Důležitou roli hrály kalhoty nejen jako ochranný prvek, ale i pro rozšíření popularity judo - jakožto trend ze západu byly symbolem nového, moderního bojového umění, které jde s dobou, a které je něco úplně odlišného od starých forem bojových umění (jako např. iaido nebo kendo). Ty byly v období po Druhé světové válce považovány za zbytečný přežitek. Z toho důvodu později převzalo judistické keiko gi i karate, které přišlo na japonské hlavní ostrovy z Okinawy ve 20. letech 20. století.
Ke kalhotám jakožto součásti keiko gi je ještě nutné poznamenat, že ne všechna bojová umění kalhoty převzala. Např. kendo nebo iaido, která se etablovala v době, kdy samurajové denně nosili meče na veřejnosti, mají sice vyměnilo kimono za gi, ale jen vrchní část. Místo úzkých kalhot si tato bojová umění ponechala tradiční kalhotovou suknici známou jako hakama.
Druhým, na první pohled viditelným rozdílem oproti klasickému kimonu jsou rukávy. Zatímco na tradičním kimonu široké obdélníkové rukávy splývají volně podél paží, má keiko gi úzké rukávy "západního" střihu. Celé keiko gi je potom šité pevnými stehy tak, aby vydrželo úchopy, trhy a tahy. Tradiční kimona jsou oproti tomu šita volným stehem, který v případě potřeby umožňuje kimono "rozebrat" na jednotlivé panely.
Dalším podstatným rozdílem oproti klasickému kimonu je pásek, který je součástí keiko gi. Ten je podstatně užší, než je pánské obi. Oproti tradičnímu obi se navíc neváže s uzlem vzadu, ale vepředu. V mnoha školách bojových umění navíc barvy pásků označují technické stupně. Např. "Černý pásek" je pojem, který v (nesprávně pojatém) významu "mistrovský stupeň" známe i v českém jazyce. Opět i zde ale platí, že některá bojová umění tento způsob nošení ani systém označování nepřevzala. Třeba iaidisté tak vesele dál používají pánské kaku obi, které si váží tradičním způsobem s uzlem vzadu, a barvy buď vůbec neřeší, nebo mají černý pásek předepsaný už od začátku úplně všichni.
První pravidlo pořád platí
Ať už keiko gi je kimono, nebo není, při jeho nošení stále platí první pravidlo, které se při oblékání kimona učíte. Levá klopa kabátu jde vždy přes pravou, ať už cvičíte Judo, nebo karate, nebo třeba aikido.
_______
Zdroje:
Lowry, Dave - In the Dojo - A Guide to Rituals and Etiquete of the Japanese Martial Arts, 2006, ISBN 978-0-8348-0572-9, str. 35 - 61
Revize článku 25.09.2020
Komentáře
Okomentovat